na Blog.cz

Město mágů bylo impozantní… zářilo nad lesem jako klenot blyštící se snad barvami závoje polární záře tak jasně až bylo stěží uvěřitelné, že démanty rozeseté po nočním nebi v jeho blízkosti stále jasně září.

Do vznášejícího se drahokamu se dalo dostat pouze dvěma cestami. Vzdušnými proudy nebo portálem, jehož část střežily stráže, jako klíč k prosklené vitríně, za kterou byl démant ukryt.

Ve chvíli kdy šamanka vstoupila na ulici dlážděnou kameny roztodivných barev, pocítila něco, co jí bylo povědomé. Ale kde?

Při bitvě o Light´s Hope Chapel… jenže tohle bylo horší než cítit rozpor nutící jí k rozhodnutí, zda se má přidat na stranu Světla a zradit své spolubojovníky i když chtějí zničit svět a obrátit její samotnou podstatu v prach, nebo s nimi zůstat a bojovat po jejich boku až do konce všech dní. Když se rozhodla pro to první, pocítila zradu, která požírala její svědomí zaživa jako kyselina vše co se jí postaví do cesty.

Při této vzpomínce začala sledovat okolní stíny, které se míhaly nejen pod nohama měšťanů ale i na zákeřné entity, které byly původními spojenci Acherusu… ale teď už nebyly vítány jako pomocníci ve výstavbě přehrady z obětí krvavé války, i když se o to entity stále snažily.

Našeptávaly rytířům smrti tak podlé řeči, že slabší jedinci mohli po nějaké době přestat věřit, že se odtrhli od řetězů moci Krále Lichů a tak poslušně přihopsali zpět ke svému pánu jako zpráskaní psi.

Jenže v Ebon Blade nikdo takový nebyl. Ale hlasy temných služebníků byly tak dotěrné, že se podepisovaly na náladě a reakcích každého z nich.

I na Darionovi, kterého ale většinu času viděla, jak s entitami mluví a velice se mu daří jim kazit jejich představy o ovládnutí jeho mysli. Výsledkem bylo, že se kolem něj pohybovalo pramálo entit, které ho mohly nějakým způsobem ovlivňovat, nebo se o to pokoušet. Proto jeho výbuchy vzteku a občasnou nepříčetnost nepřipisovala stínům ale… tomu, že ho znala dlouho a tak věděla, že se v něm bijí dvě osobnosti jako dva děje v jedné knize.

Jenže každý byl spisovatelem svého příběhu a v mnoha případech mohl rozhodnout o tom, kam se text knihy života bude ubírat. Asimeria se však obávala, že Darion ještě není připraven namočit pero píšící jeho osud do inkoustu jasného rozhodnutí a vyškrtnout ze stránek své osobnosti ty špatné momenty a rozhodnout se tak pro jediný děj, kterým se kniha bude ubírat.

Nutit ho nemohla, ale chtěla mu pomoci i kvůli jeho spolubojovníkům. Zatím ale nepřišla na způsob jak ho v celé záležitosti postrčit správným směrem.

,,Pssst," Náhlé zasyčení ji vytrhlo z myšlenek, ale nepřišla na to, odkud vychází. S dalším zvukem to už zjistila. ,,Tady, draeneiko."

Pohlédla tedy za roh budovy, do menší zahrady, v jejímž koutě plném rozkvetlých květin, navzdory arktickému podnebí Northrendu, stál vysoký elf, působící svým zjevem skoro až prazvláštně. Mávl na ni ať přijde blíže a draeneika neváhala uposlechnout.

Když byla skoro u něj, elf ji uchopil za paži a odtáhl ji ještě dál od rušných ulic diamantového města.

,,Tady jsi," Pravil modrooký elf s dlouhými bronzovými vlasy. ,,Čekali jsme, až dorazíš."

Draeneika si povšimla, že elf má místy syčivý přízvuk jako… jako drak. Uvědomila si to.

,,Vy jste drak?" Zeptala se překvapeně, že ji to nedošlo dříve.

,,Nejste všichni smrtelníci hloupí," Prohlásil blahosklonně elf. Než stačila draeneika dodat, že nepatří mezi smrtelníky už jen tím, že její rasa neumírá stářím, drak pokračoval. ,,Věděli jsme, že přijdeš, ale nevěděli jsme kdy. Než ztrácet drahocenný čas, tvůj i náš, přišli jsme tě doprovodit."

,,Doprovodit kam?" Zeptala se nechápavě.

,,Škoda, myslel jsem, že ti to dojde dříve… do Caverns of Time, přeci. Zlomila jsi snad proudy času a máš namířeno jinam?"

,,Ne, já," Jsem jen nepomyslela na to, že draci dokáží předpovídat budoucí kroky. Vlastně pouze draci bronzové letky. Dokončila větu v duchu, ale již ji nepřevedla do hmotných slov a nechala tak načatou větu viset ve vzduchu.

Drak zřejmě předpokládal, že draeneika větu nedokončí a tak ani neztrácel čas snahou ji doposlechnout kdyby nějaká následovala.

,,To není podstatné, pojď. Čím dříve to vyřídíme, tím dříve se vrátíme zpátky." Pozvedl dlaně, nad kterými zapraskala prastará energie, schopna snad trhat proudy samotného času.

,,Nemusíte se mnou ztrácet čas, dopravím se tam klidně sama." Vyhrkla, jelikož jí bylo poněkud trapné, aby s ní draci marnili čas nad takovou, vysloveně, prkotinou.

Drak ve své činnosti neustal a pouze pootočil hlavou v tázavém gestu. ,,Než by ses do Tanarisu dopravila tam i zpátky, zřejmě by už bylo po válce proti Pohromě. Raději si nech pomoct, abys ještě déle nemarnila náš čas delším čekáním na tebe."

Tleskl dlaněmi o sebe a Asimeria se náhlým zábleskem ostrého světla ponořila pod hladinu vlastního vědomí. Dříve než ji silné proudy myšlenek stačily strhnout až na dno bezvědomí, probrala se, stále malátná a zmatená.

,,Prober se, šamanko, čas běží." Drak, který ji pevně svíral za paže, s ní zacloumal jako vítr s lodí uprostřed rozbouřeného moře.

Asimeria se již vrátila zpět do reality, ve které jí přestalo bavit drakovo neustálé naléhání. Poběž, jdeme pozdě, ztrácíme čas, nechci na tebe čekat, času je málo. Ale byl to drak a k nim stále chovala velikou úctu, i když ne tak velkou jako k prastarým střípkům pradávného Světla, k bytostem, které znala pod jménem Naaru.

A navíc… nechtěla si draky rozházet, mohla být ráda, že se s ní vůbec bavili.

Když se postavila na vlastní nohy, schopna jít dál sama, při prvním kroku zjistila, že se jí kopýtko zabořilo do zlatavého písku. Chvíli si prohlížela nestabilní půdu pod nohama připomínající moře zlatého prachu a na chvíli zatoužila být kopýtky zpátky na bílé sněhové pokrývce, ve které se naučila chodit lépe než na pevné zemi.

Mezitím co zkoumala terén, elf si to již svižnou chůzí mířil strmou chodbou hlouběji do vnitřku jeskyně. Asimeria okamžitě vyrazila za ním, aby jej neztratila z dohledu a cestou užasle sledovala strop jeskyně, který ji naprosto fascinoval.

Vypadalo to jako by jeskyni někdo vytrhl ze skály a vsadil ji do vesmírného prostoru mezi pestrobarevné planety a azurové mlhoviny.

,,Už ses někdy setkala s Aspektem?" Vytrhl ji elf z dětské radosti z pozorování proměnlivého nebe nad jeskyní. Draeneika na něj pohlédla a k rychlejšímu kroku ji přinutil drakův nepříliš přívětivý výraz.

,,Ne, tu možnost jsem zatím neměla." Odpověděla popravdě a čekala, že na ni drak místo ohně vychrlí bezpočet rad jak mluvit a nemluvit s dračím aspektem.

Drak, mezitím co ji vedl hlouběji do jeskyně a podával ji velice podrobné instrukce co má a nemá dělat v přítomnosti Aspekta, Asimeria se cítila, jako by jí kolem hlavy nebzučela včela ale hned celý roj, jak do ní drak informace vysloveně chrlil. Ve výsledku však mohla porovnat srovnání myšlenek s bitevním polem… po bitvě u Blackrock Mountain. To už i hierarchie Pohromy pro ni byla jednodušší. Najednou si přestala být jistá, že je v jeskyni za nějakým účelem.

Měla nutkání se obrátit a vrátit se raději do Northrendu za svými spolubojovníky, prolévat s nimi krev na bojišti místo aby si musela zapamatovat nejméně tři tucty položek na seznamu: Jak mluvit a nemluvit s Aspektem. Bylo to absurdní… Cítila, jak se jí kolem krku utahuje smyčka chybného rozhodnutí. Ale čekal na ni drak bronzové letky… což znamenalo, že se sem vydat měla. Dříve či později.

,,…pokud jsi vše pochopila, můžeme jít dál." Drak dokončil větu, hledíc do velké síně jeskyně, jíž domilovaly pozlacené přesýpací hodiny, okolo nichž se pohybovaly platinové obruče v přesně stanovených trajektoriích.

Draeneika na něj zděšeně pohlédla se zjištěním, že jí za tu chvíli z hlavy stačily informace a rady zmizet stejně rychle jako člen Ravenholdtu v zasněžených horách.

Spěšně přikývla na souhlas, aby si draka zbytečně nerozhněvala a její obavy vsadily, vším co měly, na její přirozenou diplomatickou schopnost dorozumět se s každým a vyvolat v něm pocit důvěry. Což byl možná taky ten důvod proč se jí v Naxxramasu podařilo přežít… tedy alespoň ona tomu věřila stejně pevně jako rytíř Řádu Stříbrné ruky moci Světla.

Drakovo obočí se nad nosem spojilo a Asimeria vytušila, že nezalhala příliš důvěryhodně.

,,Vssstup, Asssimerio. Už na tebe čekám." Ozval se syčivý hlas bořící snad samotné proudy času. Draeneika zavrávorala, jak ji drak, který stál za ní, ji strčil do zad. Otočila se na něj a polkla drzou nadávku.

Uvědomila si, že má jít sama, protože se jí zdálo, že drak zřejmě zapustil kořeny do písku a nehodlá se z místa hnout jako by mu nebylo dovoleno vstoupit do magické svatyně. Alespoň ne teď.

V tu chvíli se její myšlenky podobaly rozbitým přesýpacím hodinám, které kdysi fungovaly, ale nyní se jejich obsah vysypal na podlahu paláce ve větrném kraji.

Střípky rozhovoru, který ji radil co má dělat až se s vládcem času setká, byly tatam. Jak má stát blízko a ne příliš daleko a naopak, jak nahlas má mluvit, kdy se má uklonit… Ano písek byl dobré přirovnání, protože kdyby každé zrnko znamenalo jednu myšlenku, které se jí vysypaly na zem k nohám, tím by se přeskupily a ona nevěděla, kam vlastně patří.

Vzhlédla od zlatavých zrn písku, jenž zaplňovaly celý sál a pohlédla do nekonečných hlubin tyrkysových očí vysokého elfa, který se zdál býti vyšší bytostí, než pouhým urozeným Quel´Dorei.

Jeho šaty byly vyšívány zlatou nití a vykládány drahokamy rozednívající se oblohy a jantarové vlasy dlouhé jako kořeny Nordrassilu byly sepnuty stříbrnou pentlí.

Už jen z prvního okamžiku kdy se snažila vyplout na hladinu ze zmítajících se vln prastaré hloubky, jenž, skrývaly elfovy oči, poznala, že je to on. Nozdormu. Pán času.

Setkat se s natolik prastarým tvorem, vznešeným stejně jako velkolepé stavby titánů nebo titáni samotní, bylo pro ni nové a stejně nejisté jako ledová kra jezera v probouzejícím se jaru.

Ale stála tu před ním a čekala pouze na to, zda ji Aspekt odpoví na otázku, která ji tížila.

Myšlenka zavátá časem k ní zase připlula, aby ji připomněla, že se má uklonit a dát tak najevo svou úctu ke staršímu.

Udělala tak, neuklonila se moc hluboko a ani moc málo. Zdálo se, že Nozdormu neměl připomínek a tak se znovu narovnala.

Pootevřela ústa, aby se pokusila zhmotnit jedinou myšlenku zmítající se mezi ostatními v nepřehledném víru její rozbouřené mysli, ale drak ji utišil ladným pohybem ruky.

,,Vím proč jsssi zde, šššamanko. Na tvé otázky nemohu odpovědět," řekl a Asimeria cítila jako by právě dostala ránu pěstí. Táhla se sem aby slyšela od vznešeného draka tohle? Dříve než začala přemýšlet nad tím, zda si takhle draci rádi ze smrtelníků střílejí častěji a ne pouze z ní, Nozdormu se zatvářil vážněji než před tím, což upoutalo Asimeriinu pozornost. ,,Ale… to neznamená, že tvá cesssta za odpověďmi zde končí."

,,Ale jak… při vší úctě velký Aspekte, jak se mohu dozvědět to, co chci, jinak než od vás?" Letmo na něj pohlédla, aby znovu zjistila, jak velké množství sil musí vynaložit, aby se neztratila v inkoustových hlubinách drakovy prastaré duše.

,,Jak jinak se chceššš dozvědět něco, co musssíššš podssstoupit sssama, abysss pochopila?" Odpověděl jí otázkou.

Draeneika pootevřela ústa, aby se znovu zarazila. Na Nozdormově odpovědi cosi bylo.

,,Jsssi tu abysss pochopila," Řekl drak rozhodně, jakoby znal každou část rozhovoru. ,,Ne proto, abysss pokládala otázky."¨

,,Možná pokládala otázky sobě samé."

,,Sssprávná a diplomatická odpověď." Elf spokojeně přikývl. Svou mluvou, svými pohyby působil zpomaleně, jakoby byl ztracen v dalších alternativních realitách a nevěděl, na kterou z nich se soustředit. Šamanka správně pochopila, že sám drak neví, zda s ní má ztrácet tolik času, kolik by měl.

,,Co? Co mám tedy dělat? Kde mám hledat odpovědi?" Zeptala se horlivě, možná horlivěji než bylo vůči Aspektovi slušné.

Drak se zamračil, ale nevztáhl na ni ruku. ,,Pošššlu tě do doby před bitvou, která zahájila tvou cessstu sssem."

,,Ale jakou cenu to bude mít když…"

,,Bitva nenassstane." Odpověděl na její nevyřčenou otázku.

,,Kdy se dostanu zpátky? Jak dlouho tam budu?" Pokračovala ve vyptávání.

,,Tak dlouho jak bude třeba. Dokud nepochopíššš. Až pochopíššš… vrátíššš ssse sssem. Válka ti neuteče." Ba naopak, následky, které ponese tvé hledání odpovědí, přinesou mnohem více strašlivých věcí, pomyslel si Aspekt, ale nevyřkl to nahlas.

Asimeria přemýšlela. Ano to říkal i Tirion… Válka jí opravdu nikam neuteče. A odpovědi jsou důležitější, protože když se vrátí bez nich, bude mít nutkání se pro ně vydat znovu.

Přikývla tedy na souhlas.

Aspekt jí bez varování přiložil prst na čelo, jakoby chtěl mít zbytečný rozhovoru už za sebou a řekl: ,,Mnoho ššštěssstí."

Asimeria cítila, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama i vědomí, jak ztrácí pojem o realitě a o tom kým vlastně je. Propadala se pískovištěm času, aby dopadla pevnýma nohama na zem místa, kam ji pán času poslal.

Mráz se šířil v nočním tichu, jakoby našlapoval na špičky jako kapky rosy v ranním rozbřesku na travnatých lukách, než na něj pomalu dolehne naděje nového dne symbolizovaná východem paprsků světlého boha života. Stejně tak i mraky připomínající kouř ze spáleniště naděje světa překrývaly démanty víry duší padlých hrdinů, roztroušených po noční obloze.

A možná proto, že světlo víry nedokázalo projít přes závoj temnoty chladné země, přitahovala chmurné myšlenky i natolik světlu věrným paladinům, kteří jeli do této světlem zapomenuté pustiny vykonat spravedlnost a spálit ostatky temné moci, proti níž stáli.

Armáda Světla, možná jediná naděje Azerothu, se již brouzdala dalším nadcházejícím měsícem ve sněhových závějích, které ani možná nebyly vytvořeny zmrzlými kapkami vody snášející se z nebe ale dost možná prachem z rozdrcených kostí nevinných obětí, možná i statečných bojovníků, kteří se opovážili postavit tak temné moci jako byl vládce smrti… Král Lichů.

Mezi armádou nebyly pouze živoucí nádoby světla, kterým se říkalo paladinové… byly zde i temnější bytosti, které kdysi sloužily smrti a krvavým mrakům, které putovaly po obloze vinou jejich válečného běsnění. A přesto se stavili moci, které sloužili, aby se jí krutě pomstili za život, o který je připravila, vysála z nich duši a svobodnou volbu, která jim zákonitě patřila. Ale nyní ji získali zpět a byli připraveni zemřít pro to, aby skoncovali s temným pánem.

Byli to rytíři smrti, živoucí temnota v řadách ochránců světla, využívající sílu smrti ve prospěch spravedlnosti, které se zavázali.

V předchozím týdnu se jim podařil další tah spějící k zániku Krále Lichů, ale přesto zde byl někdo, kdo každým dnem nesnesl pomyšlení, že všechny oběti byly naprosto zbytečné.

Byla to draeneika jménem Asimeria. Její prožitky před cestou do Northrendu způsobily, že stanula v řadách Ebon Blade ale přesto jí v těle kolovala krev a uvnitř hrudi tepalo teplé laskavé srdce.

A možná to bylo příčinou jejího smutku nad ztrátou každého života, který padl pod ostřím ledových střepů Northrendu.

Tuto noc to nebylo jinak… nemohla již dlouho spát. Možná to bylo chladem a možná výčitkami svědomí, že stále neudělala to, co bylo v jejích silách.

Výčitky svědomí a obrazce smrti každého paladina, bojovníka světla nebo rytíře smrti jí bodaly na srdci. Každou noc se její pocit zhoršoval a to zejména vina u padlých bojovníků Aliance i Hordy u Angrathar… u Wrathgate.

Bolestivě se zkroutila na lůžku z huňatých kožešin a hned na to vystřelila do sedu. Už to nemohla vydržet a nadále snášet. Musela znát odpovědi, zda to všechno mělo nějaký smysl… zda to všechno má stále nějaký smysl.

Připnula si brnění, runovou sekyru na záda a stále prokřehlá vyšla ze stanu ještě do závoje polární noci. Vzhlédla k obloze, aby viděla polární záři vlnící se po nebi jako hedvábné záclony roztodivných barev, ale jediné co viděla, byly mraky, skrze které nedokázala prohlédnout.

Tohle bylo Icecrown. Nejtemnější a světlem zapomenuté místo na Azerothu.

Draeneika si povzdychla nad myšlenkou, že při bitvě v citadele možná zemře a už možná nikdy neuvidí hvězdami prozářenou oblohu nebo letní slunce vycházející nad ametystovými věžemi Exodaru.

Už několik dní se zdržovali v okolí Crusaders´ Pinnacle, základně Argent Crusade, která byla vystavěna na kopci, přímo nad Scourgeholmem odkud na Pohromu podnikali své útoky. Zatímco se většina Argentů ještě zdržovala poblíž vystavěného Argent Tournamentu na severu Icecrown, předchozí den, přímo z Crusaders´ Pinnacle, podnikli paladinové v čele s Tirionem Fordringem tajnou akci v Cathedral of Darkness. Mise dopadla… dosud nevěděla, zda úspěšně, protože i když zničili Arthasovo srdce přímo před očima jeho majitele, útok přežil, což se nedalo říct o vůdci Argent Crusade. Žil, to ano, ale od té doby byl v bezvědomí a nebýt Dariona, který tušil, co může nastat a nezachránil situaci se svými spolubojovníky z řad Ebon Blade, byl by s nimi zcela jistě amen.

Tato mise byla další věcí, jejíž neúspěch si vyčítala. Nebyla tam, ne proto, že nechtěla, ale protože jí Mograine přikázal, aby zůstala u věže a otevřela portál, kdyby bylo třeba ihned uniknout z místa akce. Doteď nevěděla, zda by situaci zachránila tím, že by tam s nimi šla, nebo bylo dobře, že zůstala. Mají tedy proti Arthasovi nějakou šanci? Nebo pražádnou a proto bylo zmařeno tolik životů jen kvůli tahu, který možná bude úspěšný?

Z chmurných myšlenek ji vytrhl známý meč, zavěšený na zádech člověka, ke kterému se ubíraly její předchozí myšlenky. Chvíli se rozkoukávala v šeru, které rozháněla pouze záře nositele popelu. Ashbringeru.

,,Mistře Tirione?" Zeptala se trochu ztuhlými rty.

Jmenovaný se na ni otočil a i přes přísný vzhled pramenící z hlubokých kaštanových očí pod hustým obočím, ostře řezaných rysů, dlouhých sněhobílých vlasů a stejně zabarveného plnovousu, se unaveně pousmál, stále ještě poněkud vyčerpán po předchozím dni.

Asimeria cítila, jak jí spadl kámen ze srdce, rozeběhla se k Fordringovi a krátce ho objala.

,,Jsem tak ráda, že jste zase v pořádku, bála jsem se o vás." Řekla upřímně, pak ho pustila a o krok ustoupila.

,,No tak, děvče. Taková maličkost mě nemůže rozhodit. Během pár hodin budu zase v plné síle." Paladina vždy udivovala draeneičina dobrosrdečnost a strach o druhé. Proto také nenacházel racionální vysvětlení, jak mohla v prostředí Naxxramasu a mezi rytíři smrti vůbec přežít a dokončit smrtelně nebezpečný výcvik. Ale možná to bylo právě její dobré srdce, které jí pomohlo přežít v tak krutých podmínkách.

,,Arthas tedy nezemřel, jak jsme plánovali." Začala Asimeria když si stoupla vedle něj na okraj útesu, odkud hleděli na poletující jedovatě zelená světla pod nimi, vycházející ze Scourgeholmu.

,,Ne," Tirion zakroutil hlavou. ,,Ale je oslaben, stejně jako bitvou u Wrathgate."

Jakmile na toto téma Fordring narazil, Asimerii to nedalo a musela se svěřit se svými myšlenkami. Už je v sobě nedokázala dusit ani o minutu déle.

,,Pane Fordringu… už dlouho mám špatný pocit z bitvy u Angrathar. Pořád přemýšlím nad tím, zda se proti tomu nedalo něco udělat." Řekla tiše, jako by jí už jen samotná vzpomínka na ztroskotaný tah zastřela hlas.

,,Vždycky jsi říkala, že má vše nějaký důvod. Proč je to teď najednou jinak?" Zeptal se vyčítavým tónem a přísně na ni pohlédl.

,,Já nevím," Přiznala a unikla před jeho pohledem. Fordring byl jediný člověk, ke kterému chovala nějakou úctu. Tedy… jediný živý člověk, ke kterému chovala úctu. Ano, tak to bylo. Nejen, že byl moudrý a bojovný, ale jeho podivná vlastnost být tvrdý a neústupný, ale přitom být laskavé povahy a mít dobré srdce, vytvářela tak zvláštní směsici, která mohla být vlastní pouze Tirionovi.

Už jen jeho hlas jí naháněl respekt a vždy když se na ni podíval, měla chuť se ho zeptat, co zase provedla, i když právě nic neudělala. ,,Prostě si nejsem jistá, zda to co děláme, má nějaký smysl, zda se nedalo zabránit smrti tolika životů. Říkám si, zda jsem proti tomu nemohla udělat něco víc." Svěřila se.

,,Takový pocit máme všichni… že jsme v tu chvíli neudělali to, co bylo v našich silách. Ale vše co se děje má nějaký důvod a všechny události jsou propojené. Věřím, že bitva u Angrathar měla nějaký důvod, proč při ní přišlo o život tolik skvělých bojovníků, jako byl Bolvar a Saurfang."

Asimeria raději spolkla slova, že tohle jí víru v úspěch nenavrátí.

,,Slyšela jsi někdy o Caverns of Time?" Zeptal se, když z ní vycítil převládající pocit zmaru.

,,Něco mi to říká, ale nevím-" Byla přerušena Tirionovým hlasem.

,,Zkus se poptat v Dalaranu… a podívat se tam. Možná bude lepší, když ti takové věci vysvětlí někdo kdo náhodám a řetězovým událostem rozumí více než já," Chvíli na ni hleděl a poté jí popohnal rukou. ,,Tak běž, na co čekáš? Válka ti nikam neuteče."

Asimeria beze slova přikývla a vzdálila se zahalena do pláště mrazivé zimní noci.

Jestli jí tohle mohlo pomoci a zbavit se chmurných myšlenek a pocitu méněcennosti a hlavně najít odpovědi na otázky, neváhala Tiriona, tak jako již několikrát, uposlechnout.

Vyrazila úžinou mezi Crusaders´ Pinnacle a Argent Stand, do Dalaranu, najít odpověď.

Dunění ledového větru přehlušovalo dusot kopyt mohutného jezdeckého zvířete, na kterém si draeneika razila cestu do Dalaranu, impozantního města vznášejícího se nad stromy zářícími jako světla majáku na Theramore Isle, navádějící lodě aby každá doplula do bezpečí přístavu a stromy stejně tak navedly Asimerii do města vědění a magie.

Krajina vytesána z čirého ledu se kolem ní míhala jako vítr zpívající roztodivnou melodii kolem zimních útvarů. Možná proto dala svému hřebci jméno Icewind…

Draeneika si zamyšlením nepovšimla druhého jezdce, který se k ní připojil tiše jako stín.

Pak jí zastoupil cestu a donutil zastavit.

Pohlédla na jezdce, který v rukách pevně třímal uzdu ledového hřebce, Iydalluse. Kůň zaržál a od nozder se mu vznesl oblak bílé páry.

,,Kampak utíkáš teď?" Položil ji rytíř smrti nepříjemnou otázku.

,,Neutíkám, jdu pro odpovědi, pusť mě." Nasměrovala Icewinda, svého hřebce aby si vyrazil cestu kolem něj. Iydallus jí však, sám od sebe, jakoby byl napojen na myšlenky svého pána, zastoupil cestu i tentokrát.

,,Darione!" Okřikla ho draeneika nasupeně aby rytíř smrti pochopil, že ji má nechat jít.

,,Chci pouze vědět," Uvolnil jí cestu, ale jediným pohledem do jejích očí jí řekl, aby zůstala a vysvětlila co má v plánu. ,,Zda nejdeš na nějakou nebezpečnou misi a bez nás. Víš, že si nemohu nic nechat ujít…"

,,Tohle si můžeš nechat ujít. Jde o mé osobní otázky a o můj problém. Víš, že každý máme svých problémů dost." Neměla v plánu se mu svěřovat s tím, co ji trápí. Ne proto, že se bála, že jí nevyslechne nebo nepochopí… Sama totiž věděla, že toho prožil příliš mnoho na to, aby ho musela zahrnovat svými osobními rozpory.

,,Dobrá," Přikývl a větu o obavách o její bezpečnost nechal odnést prolétnuvším větrem. ,,Vrať se brzy zpátky. Každý bojovník je článkem řetězu… článkem, jehož chyba ho může přetrhnout." Zašeptal zastřeným hlasem, jakoby ho vyslovil spíše vítr než rty rytíře smrti.

,,Opatruj se…" Řekla Asimeria namísto typického: bojuj dobře.

Mograine se zastavil, zaražen její předchozí větou. Vždy ho ráda překvapovala jako právě teď, což v něm vyvolávalo směsici pocitů… možná emocí, které si nedokázal racionálně vysvětlit.

Skutečnost byla taková, že měl takové drobné vytrhnutí, nějakým způsobem, rád. Byl to pro něj vnitřní boj a důvod k zamyšlení. A možná i něco jiného ale sám nemohl přijít na to, co to bylo. Byl přece rytíř smrti… a ti emocím nerozuměli. Nebo v této domněnce nalézali pouze omluvu k jejich chování, za které nesli zodpovědnost sami.

Lehce na ni kývl a odpověděl: "Ty obzvlášť." Během chvíle se Iydallus otočil a i se svým jezdcem zmizel v bílé tmě vánice míhající se stejně rychle jako jeho rozpolcené myšlenky.

Když za ním draeneika hleděla, ve chvíli kdy se jí ztratil z očí, stála na prahu nejistoty, která ji měla popohnat k razantnímu rozhodnutí.

Měla by stát po boku Argent Crusade a Ebon Blade i přes to, že si není jistá, zda vše co dělá je správně a má nějaký důvod, nebo odjede rozehnat mlhu nejistoty s rizikem, že už z ní možná nenajde cestu ven?

Nevěděla, co jí v jeskyních času čeká a přesto tam jela. Ale ona byla Asimeria… ne jen tak ledajaká draeneika. Přežila to, co ostatní považovali za nemožné. Když přežila nebezpečí, které ji zavřelo za mříže vězení strachu… přežije i hledání odpovědí a nezemře, dokud je nenajde.

Info, než se pustíte do čtení...

Kdo nezná svět Warcraftu nebo ho příliš nemusí, nenutím ho číst dále... kdo ho zná, nebo nezná... nebo si prostě chce přečíst tuto novelku, nechť čte dále :)

Nápad na novelku What Would Happen If... (v překladu: Co by se stalo kdyby...) ke mě připlul díky našemu webovému designérovi Jerrykymu (jemu vděčím za úpravu obrázku, který vidíte výše) z WoWfan.cz. Ani nevím jak ta diskuze začala, ale vím že jsem si s touto myšlenkou pohrávala dostatečně dlouho na to, abych zjistila, že je to fajn nápad.

Původně byla vytvořena na dopilování mého stylu psaní ale později jsem začala na formu tak nějak kašlat...

Původně temně laděná povídka se mi později začala přehoupávat v nadlehčenou filozofii o celém dění, osudu a toho... že ti méně živí si ze života tropí nehoráznou srandu...

Měla bych Vám prozradit, že mou specialitou z lore (příběhu) World of Warcraft jsou Rytíři smrti (http://wowfan.tiscali.cz/clanky/ebon-blade/1/). Ano, nezní to příliš vábně ale když jsem začala psát mou prvotinku ze světa WoW, zjistila jsem, že čím více se toho o nich dozvídám, tím více je začínám chápat a mám je raději.

V této povídce se na ně dívám ze svého pohledu, tedy vlastně pohledem hlavní představitelky...

Prostě se budete muset smířit s tím, že já je mám doopravdy ráda, ráda s nimi píši, protože jsou zárukou cynického, ironického, sarkastického a černého humoru, ke kterému mám jistý vztah, i když nevím proč...

Zpět k hlavní myšlence. Co by se stalo, kdyby Král Lichů (http://wowfan.tiscali.cz/clanky/arthas-menethil/1/) vyhrál Válku v Northrendu? Nuže, s tím jsem si začala pohrávat v této povídce.

A pro ty, kteří toho o tomto světě moc nevědí... možná Vám pomůže toto: http://wowfan.tiscali.cz/clanky/historie-warcraftu/1/ :)

Ale pokud Vám opravdu nevadí pustit se do čtení i bez znalosti historie tohoto světa... tak prosím. Pusťte se do toho.

Enjoy it!

Vaše Esperanta

Nuže moji drazí,

je zde něco co je třeba Vám sdělit hned v zárodku.

Tvorba, která se zde bude nalézat se dělí do různých směrů. Jsou zde díla, která našla místo v šuplíku, na webu http://wowfan.tiscali.cz/ a nebo ty, které zatím nikde nejsou...

Jelikož se mi nechce dělat dvě rubriky speciálně pro mou tvorbu originální a tvorbu inspirovanou již vymyšleným světem, za jménem povídky bude vždy napsáno, do kterého světa se povídka nebo spíše novela, řadí.

A jelikož jsem autorem povídek ze světa Warcraftu, které našly místo na již zmíněném webu, chtěla bych je dát i sem... Že svět Warcraftu neznáte ale třeba vás povídka zaujala? Hmm... tak proč si o tom světu něco nezjistit? A nebo se v ně brzy začnete orientovat. Povídky ze světa Warcraftu jsou psané formou, která počítá spíše se znalci tohoto světa, než s úplnými nováčky. I tak bych sem všechny věci z mé tvorby přihodila, protože chci znát názor i jiných lidí... třeba těch, kteří nejsou líní dát nějaký ten komentář :)

Povídky budou postupně přibývat a já doufám, že se budou líbit...

Vaše Esperanta

Takže...

s restartem blogu přichází i nový design... Dobrá, je dělaný na koleni, není extra ale ještě to s ním budete muset chvilku vydržet :)... než seženu někoho kdo si s tím poradí a trochu to po mně uklidí...

A co vás vlastně čeká? Kompletní restart...

Proč? Protože... jak šel čas, má mentalita, chování a smýšlení o světě se měnilo.

Když jsem dnes promazávala články a viděla jak jsem přemýšlela, nadávala na svět a celkově roznášela špatnou náladu... bylo mi ze mě na zvracení a musela jsem vše opravdu smazat. Tento blog nebyl nic pozitivního a moc mě to mrzí... Doufám, že odteď se to změní. A to jednou pro vždy!

Řekla jsem si... že sem budu dávat něco z mí tvorby.

Jelikož dělám vitráže na umělecké škole, budu sem dávat mé práce.

Možná se dočkáte i mých lepších prací co se týče kresby a malby...

A ta léta kdy tento blog nefungoval jsem pilovala a pilovala svou psanou tvorbu.

Proto zde odteď najdete rubriku s mými díly, které jsem psala pro sebe nebo na stránku http://wowfan.tiscali.cz/. Ano, věřte nebo ne ale svět Warcraftu mi pomohl vyšvihnout se v psaní o něco výše a já tak mohu konečně dokončovat práce na mé knize...

Během tohoto týdne se pokusím blog trochu rozjet a něco přispět.

Vaše Esperanta

Nu dobře dobře,

tak já to tedy s Vámi ještě zkusím lidičci moji.

Nejdříve ale začnu se změnou designu...

Přemažu články, které sem už opravdu nepatří a začnu psát nové.

Možná se zde objeví i ukázky z mých povídek, na kterých pracuji...

Snad se to zase nezhroutí jako před tím a snad bude o čem psát... a snad na to bude i čas.

Chtěla bych aby byl tento blog i mou základnou pro knihu, kterou stále píši...

Zkusím to ale nic nezaručuji :)

Vaše Esperanta

Nevešlo se mi to do jendoho článku a bylo by to moc dlouhé tak jsem to rozdělila

Tady jsou další obrázky:

Tak jsem hledala až jsem našla a tady mám další obrázky draků... jen se omlouvám že jsou moc malé... ale ujdou

Jsem tu zas a dávám sem pěkné obrázky:

Ab imo pectore. Z celého srdce.

Acta est fabula! Hra skončila!

Ad augusta per angusta! Přes obtíže ke slávě!

Alea iacta est Kostky jsou vrženy.

Audaces fortuna iuvat. Odvážnému štěstí přeje.

Auri sacra fames! Prokletý po zlatě hlade!

Aut Caesar, aut nihil! Buď César, nebo nic!

Ave Caesar, lucratori te salutant! Buď zdráv Cézare, po bohatství toužící tě zdraví!

Beati pauperes spiritu. Blahoslavení chudí duchem.

Carpe diem. Užij dne.

Contraria Contrariis Curantur! Protiklad budiž vyléčen protikladem!

Cogito, ergo sum. Myslím, tedy jsem

De facto Ve skutečnosti

Delenda Carthago Kartágo je nutno zničit.

Diem perdidi Ztratil jsem den

Dignus est intrare Kdo je hoden nechť vstoupí.

Divide et impera Rozděl a panuj

Donec eris felix, multos numerabis amicos. Dokud ti štěstí bude přát, budeš přátel mít mnoho.

Dulce et decorum est pro patria mori. Je sladké a spravné zemřít za vlast.

Errare humanum est Chybovati je lidské.

Exegi monumentum aere perennius. Dokončil jsem pomník, trvalejší než bronz.

Felix qui potuit rerum cognoscere causas Šťastný, kdo mohl poznat příčinu věcí (událostí, skutečností, dějů)

Fluctuat nec mergitur Zmítaná vlnami, přesto nepotopená

Illico presto! Okamžitě a rychle!

Ipso facto Tím pádem

Ira furor brevis est. Hněv je krátká zuřivost

Ita diis placuit! Jak se bohům zlíbilo!

Ita est! Tak jest!

Maior e longinquo reverentia Na dálku se vzdává větší úcta.

Morituri te salutant! Na smrt jdoucí tě zdraví!

Nihil conveniens ad decretis eius! Nic vhodného k jeho rozhodnutí!

Non licet omnibus adire Corinthum Ne každý může pobýt v Korintu

Non omnia possumus omnes! Ne všichni můžeme všechno!

Nunc est bibendum Nyní je třeba pít.

O fortunatos nimum, sua si bona norint, agricolas. Jak jsou rolníci šťastni, když vlastní výhody znají

Ó tempora, ó mores! Ach časy, ach mravy!

Panem et circenses Chléb a hry

Plaudite, cives! Tleskejte, občané!

Quid novi? Co je nového?

Quis, quid, ubi, quibus auxiliis, cur, quomodo, quando? Kdo, co, kde, za čí pomoci, proč, jak, kdy?

Quo vadis? Kam kráčíš?

Quod Erat Demonstrandum Což mělo býti dokázáno

Quomodo vales? Jak se máš?

Quot capita, tot sensus! Kolik hlav, tolik názorů!

Quousque tandem? Kdy to skončí?

Redde Caesari quae sunt Caesaris. Vrátíme Caesarovi co je Caesarovo.

Si vis pacem ... Chceš-li mír ...

Sic transit gloria mundi! Tak pomíjí sláva světa!

Signa inferre! Praege! Concursu! Ad gladios! Infestis pilis! Do útoku! Vpřed! Na zteč! Taste meče! Vztyčte kopí!

Sol lucet omnibus. Slunce svítí pro všechny.

Veni, vidi, vici. Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.

Video meliora proboque deteriora sequor Vidím dobro, schvaluji je, avšak sleduji zlo.

Citius, altius, fortius rychleji, silněji, výše (heslo Olympijských her)

Odi et amo… Nenávidím a miluji

Pax vobiscum! Pokoj s vámi!

Heuréka! Našel jsem!

Vini, vidi , fugy Přišel jsem, viděl jsem, utekl jsem…

Lex mortis omnium legum est certissima Zákon smrti je ze všech zákonů nejjistější

Dum spiro, spero pokud dýchám, doufám

Valetudo maximum donum Zdraví je největším darem

Per aspera ad astra Po tvrdé cestě ke hvězdám

Memento morti Pamatuj na smrt

In artiuculo mortis v okamžiku smrti

Čerpala jsem z internetu(konkrétně ze stránky: http://memento-morti.blog.cz/ )

http://www.dragonie.blog.cz (ještě nedodělaná)

Toto jsou dosud všechny spřátelené blogy

Tyhle obrázky mám z blogu www.mrkvajzik.blog.cz a jsem jí moc vděčná že mi rozšířila galerii

Tak tady máte další hezké obrázky: